Rostislav Krámský olejotisk

Kdo jde po stejné cestě, jednou určitě někam dojde..
Deníček
Co je to olejotisk
O mě


Galerie
Jeden den Kateřiny
Okolo mé hlavy
Ostatní 2010


Blog
Hledání krásy
Co je to umění
Selhala moderna

Odkazy



Selhala moderna(?)

Inspiraci k napsání tohoto článku a také jeho název jsem si vypůjčil od Suzi Gablikové, kritičky umění žijící v New Yorku, která napsala knížku se stejným názvem, ve které se zabývá historií a současností (post)moderního umění. Kniha byla poprvé vydána v USA roce 1985, v Čechách potom v roce 1995. Tento časový odstup paradoxně hodnotě knihy prospěl, protože za 25 let se naše společnost vyvinula od rozvinutého socialismu k rozvinuté demokracii, tedy do stavu, který autorka ve své knize popisuje. Kniha se tím pro nás stává současnou. Kniha je cenná především tím, že velice dobře popisuje postavení umělce v moderní době a problémy které musí řešit. Tím se stává důležitou inspirací pro současné umělce, především pak pro nás amatéry, kterým často historicko-teoretické základy chybí.
Umění a tradice
Člověk je tvor společenský a tak i umění mělo v historii vždy funkci nejen estetickou ale i společenskou a politickou. V 15. Století, kdy většina lidí neuměla ani číst ani psát, obrazy názorným způsobem osvětlovaly náboženské vztahy a významy. Lidé byli pod „omezujícím“ vlivem státních a náboženských autorit. Tento vliv však neměl jen negativní aspekt, jak by se mohlo zdát na první pohled, ale naopak pomáhal lidem s orientací ve složité době a dával jim návod na řešení životních situací. Fyzická situace člověka v té době nebyla v porovnání s dneškem jednoduchá, ale duševní život byl mnohem vyrovnanější – člověk věděl, kam směřuje a kudy má jít.

Podobná situace byla i v umění. Existovala pevně daná pravidla a každý umělec věděl jak komponovat obraz, jaké téma zpracovat a také jakým způsobem malovat. Tato pravidla vycházela z tradic, vyučovala se ve školách a byla všeobecně uznávanými hodnotami.
Nástup moderny
Slovo „moderní“ znamená „současný“. Za období moderny většinou považujeme zhruba celé 20. století, přesto, že pojem „moderna“ byl poprvé použit mnohem dřív. Raná moderna vzniká na konci renesance, v období osvícenství, kdy je ve společnosti posilována myšlenka, že v budoucnu bude lépe než nyní a zárukou má být sjednocení všech lidí, technický pokrok a rozvoj výroby. Atributem moderny je tedy sjednocení a víra, že bude líp.

Začátkem 20. století se začíná společnost, a s ní i umění výrazným způsobem měnit. S novým uspořádáním světa po první světové válce a s rozvojem demokracie se člověk stává stále více svobodným. Umělci využívají příležitosti a bojují proti hodnotám minulého systému velmi kritickým způsobem. Tím ale dochází k úpadku hodnotového systému, který ve světě existoval po staletí, tedy k úpadku víry, tradice a respektu k autoritám. Člověk se stává svobodným a neomezeným.
Pozdní moderna
Moderna vždy bojovala proti všemu starému, a tak kromě toho, že se ve svém počátku odřízla od minulých tradic, postupně pohřbívala vše překonané, včetně svých vlastních myšlenek.

Tak moderna dospěla do bodu, kdy již není možné vymyslet něco ještě více šokujícího, neexistují tradice, neexistuje nepřítel v podobě státu ani církve. Doba udělala z umělce sebevědomého solitéra, který teď stojí a neví, kterým směrem se vydat. Umění přišlo o většinu svých inspiračních zdrojů a stává se povrchním, protože po obsahové stránce nemá často společnosti co nabídnout.

Umění je postupně degradováno na zboží a hodnota uměleckého díla se začíná měřit v penězích. Umělec již není ve své tvorbě ničím omezován, ale se společností je vázán jiným poutem, které nabývá na intenzitě – poutem ekonomickým.
Ekonomický aspekt moderny
Kromě již zmíněné inspirační prázdnoty musí umělec bojovat také s ekonomickou stránkou své existence. Množství umělců narostlo neuvěřitelným způsobem a všichni se neuživí. V umění se začínají stále více prosazovat ekonomické principy jako v korporátní společnosti. Umělci začínají mít své manažery a galeristy u kterých prodávají svá díla.

Galerista ale do své galerie vezme pouze umělce, který bude respektovat jeho podmínky. Umělec, pokud chce prodávat a přežít, musí často svůj postoj k umění radikálním způsobem změnit. Jeho inspirací již nejsou čisté ideály, ale přemýšlí jak přizpůsobit svoji tvorbu tak, aby ho to uživilo. Umělec je tedy ve složité situaci a musí se rozhodnout, jestli si zachová svoji tvář nebo bude ekonomicky úspěšným. Z výzkumů je patrné, že většina umělců podlehne potřebě peněz.

V tento moment dochází k tomu, že umělci přestávají být hnací silou společnosti, tak jak byli odjakživa, ale stávají se výrobci zboží pro bohaté zákazníky. Umělecký svět byl pohlcen moderním světem jako další výrobní jednotka.
Postmoderna
Nástup postmoderny uvažujeme od 60tých let minulého století. V kontrastu s tím, že moderna podporovala sjednocení a společný postup, v období postmoderny postupně dochází k „atomizaci“, tedy rozštěpení světa na nekonečnou řadu názorů a skupin. Postmodernu charakterizuje různost.

Pokud chceme popsat období postmoderny, můžeme ve své podstatě popsat dnešní svět se všemi jeho výdobytky. Umění postmoderny je globalizované, je ovládáno trhem a ekonomickými principy. Umělec je stále více vtahován do ekonomického soustrojí a svá díla tvoří často na objednávku podle požadavků zákazníka.

Hodně, umělců produkuje povrchní „estetizovaná“ díla bez obsahu a často už ani nechápe, proč by to mělo být jinak. Umění tak dospělo do vážné krize.
Východiska z krize
Situace se zdá být neřešitelnou. Na jedné straně stojí umělec se svými ideály a na druhé oprávněná potřeba peněz a byrokratická mašinérie.

Umělec má na vybranou ze dvou možností. Buďto se může stáhnout do ústraní a v klidu si živořit se svým uměním a produkovat díla víceméně pro svoje potěšení. Nebo se může vzdát svých ideálů a stát se součástí ekonomického soustrojí. Ani jedna možnost evidentně není optimálním řešením. Zdá se, že v této otázce je třeba hledat určitý kompromis.

Další vážný problém, který musí umělec dnešní doby řešit je inspirační prázdnota. Ta je způsobená, jak jsem uvedl dříve, popřením tradic, víry a autorit. Umělec tápe, nenalézá, a proto často tvoří povrchní díla bez obsahu.

Přesto řešení existuje - umělec se musí stát angažovaným. Hrozné slovo, že? V dnešním světě existuje spousta problémů, které bychom neměli přehlížet. Nejde jen o velká světová témata, jako jsou války a různé konflikty, ale jde i o místní problémy civilizační, ekonomické, politické a v neposlední řadě problémy osobní. Umělec se tedy musí stát filosofem, musí intenzivně vnímat tyto problémy, vidět souvislosti, které na první pohled nejsou patrné a nesmí být k těmto věcem lhostejný, musí tedy zaujímat angažovaný postoj.

Když si předchozí odstavec přečtete odzadu, dojdete ke schématu, které jste už možná někde slyšeli: Na začátku je umělec, který si vytvoří angažovaný postoj k nějakému jevu. Má myšlenku a tu vyjádří pomocí uměleckého díla. Kolik z nás takto postupuje? Obávám se, že na amatérské scéně téměř nikdo a i mezi profesionály musí člověk hledat.

Umělec musí být naplněný emocemi. Potom má šanci vytvořit bezprostřední dílo se silným obsahem ať už tvoří cokoli. Nezáleží na tom, jestli jsou to emoce kladné nebo záporné, protože člověk vytvoří působivé dílo pod vlivem lásky i vzteku.

Kde ale brát emoce? Někdo to má v sobě, dané geneticky a výchovou – ať už lásku k lidem a světu nebo mindráky různé povahy. Někdo prožívá emoce pod vlivem víry, někdo pod vlivem strachu z autorit.
My amatéři
Výhoda nás, amatérů je v tom, že nemusíme ve vztahu ke svému umění řešit existenční problémy, protože nás většinou živí jiné povolání. Naše ekonomické potíže typu kde vzít více peněz na lepší vybavení se mohou zdát spoustě profesionálů malicherné, protože oni, jak bylo řečeno, musí řešit mnohem vážnější problém – jejich umění jim musí zajistit trvalý příjem, aby fyzicky přežili. Takže nám amatérům zbývá vyřešit jedinou věc – zdroj inspirace.

Inspiraci může člověk čerpat z vnějších zdrojů, jak jsem psal v předchozí kapitole, ale také ze zdrojů vnitřních, kterých základem je bohatý duševní život.
Závěr
Co tedy říct na závěr? Vytvořit dílo není otázkou několika povedených kousků, ale je to celoživotní cesta. Kdo jde po stále stejné cestě, jednou určitě někam dojde..


Rostislav Krámský, (2010-11)